týden hokeje

Chceme ukázat zkušenosti, velí Horálková. Čtvrtfinále by bylo hezké

Obránkyně Pavlína Horálková. Autor: Karel Švec, cslh.cz

Obránkyně Pavlína Horálková. Autor: Karel Švec, cslh.cz

Prakticky ta samá parta co se loni vydala bojovat na mistrovství světa žen do zámoří. Hokejistky se už usadily na přípravném kempu, do turnaje v americkém Plymouthu vstoupí za týden zápasem proti Švýcarkám. Český tým tvoří ze dvou třetin legionářky, jedinou zástupkyní ruské soutěže je obránkyně Pavlína Horálková z Krasnojarsku. „Máme tam dobrý kolektiv, holky jsou takové prdlé. V Rusku se mi hodně líbí,“ hlásí odchovankyně vlašimského hokeje.

Horálková je jednou z nejzkušenějších hráček, bez kterých by si současnou českou reprezentaci dokázal málokdo představit. Asistentka kapitánky teď vyhlíží zopakování stejného výsledku, na jaký hokejistky dosáhly loni. Jejich prvořadým cílem je záchrana, ale zároveň se chtějí pomstít Švýcarkám za nedávnou porážku v Arose.

Hodily jste zklamání z olympijské kvalifikace za hlavu?
To zklamání bylo veliké, nejde ho jen tak hodit za hlavu. Byl to náš největší cíl a byl by to pro nás největší úspěch, kdybychom se tam dostaly. Ale samozřejmě už to odpadá, protože nás čeká druhý cíl, a to je mistrovství. V elitní skupině už jsme na třetím, a už jsme tam trošku zkušenější. Určitě nechceme spadnout, dobré by bylo dostat se do čtvrtfinále.

Určitě jste se v týmu bavily o tom, jestli budou některé z vás končit.
Abych pravdu řekla, byly tam takové momenty. Některým je třicet, nebo přes dvacet pět, a čekat na další olympiádu čtyři roky… Padla tam slova, že už by to zabalily. Já jsem si popravdě taky myslela, že se konečně dostanu na olympiádu a budu na to pyšná. Teď jsem ani nevěděla, co mám dělat. Jestli mám skončit, nebo co se mnou bude… Rozhodla jsem se ještě hrát. Ještě bych chtěla další olympiádu zkusit.

Řekla jste si, že ještě čtyři roky dáte?
Ne, takhle. Teď mi bude dvacet šest let a na další by mi bylo třicet. Dřív jsem si říkala, že ve třiceti už určitě hrát nechci. Ale teď bych stoprocentně chtěla dát ještě rok, zkusím vydržet v Rusku, jestli mě tam budou chtít. A po roce uvidím, jestli mě to ještě bude bavit (směje se). Zase čtyři roky jsou docela dlouhá doba.

Dřív jste si nemyslela, že byste ve třiceti ještě hrála? Jakou cestu jste před sebou viděla?
Můj plán byl takový, že ve dvaceti pěti skončím a udělám si rodinu (směje se). Ale teď jak hraju v Rusku, tak jsem z toho skoro ztratila přítele. Spíš mě teď drží to, že v Rusku ještě budu déle.

Opravdu? Líbí se vám tam?
Jo, hodně. Zvykla jsem si tam. Mám tam ráda i tu partu, ani bych si nedokázala představit jít hrát do jiného týmu. Krasnojarsk je sice hrozně daleko a ta cesta je hodně namáhavá, dvanáct hodin cestovat, v letadle pět hodin, přestupovat, čekat v Moskvě… Ale jde to. A líbí se mi tam. Už jsem si zvykla na tu zimu.

Autor: PPR / Manuel Lopez, Swiss Ice Hockey Federation

Pavlína Horálková (17) při utkání kvalifikace na OH. Autor: PPR / Manuel Lopez, Swiss Ice Hockey Federation

Máte v týmu nějakou další cizinku?
Jsem tam vlastně sama. Ještě je tam teda Běloruska, ale ta už má ruské občanství.

A to vám nevadí?
Když jsem tam šla hrát, začala jsem s Klárou Peslarovou a Luckou Manhartovou. Ty postupně odešly. Když jsem tam měla jít letos poprvé sama, byla jsem z toho docela vyděšená. Že budu mluvit jenom rusky a ani si česky nekváknu. Trochu jsem se toho bála. Ale mám tam jednu kamarádku, se kterou si hodně rozumím, bydlím s ní, se vším mi pomáhá. Máme dobrý kolektiv, letos nám hodně omládl. Holky jsou tam ve věku kolem 23 let a jsou takové prdlé (směje se). Je s nimi sranda. Měli jsme ještě Valerii Pavlovovou, ta hrála za reprezentaci, a otěhotněla nám. Ale prý má v plánu se vrátit.

Jak jste v lize dopadly?
Skončily jsme čtvrté, takže v pohodě. My, SKIF a ještě Uchta jsme až do poslední chvíle bojovaly o čtvrté místo, a naštěstí jsme to vybojovaly.

Klára Peslarová musela tehdy odejít kvůli omezením na cizinky, že? Jak je to teď?
Přesně tak. Teď myslím, že jsou povolené dvě. A nesmí to být gólmanky.

Jaká je úroveň ruské soutěže?
Bavila jsem se s Luckou Manhartovou, která odešla do Švédska. Říkala, že v Rusku je oproti tomu spíš silový hokej. Hodně trénujeme silově, máme pořád posilovnu, pořád zvedáme nějaké těžké váhy. Ve Švédsku je to prý naopak strašně rychlé. Nás je v lize sedm týmů a hrát se dá s každým. Měli jsme problémy třeba i s posledním, který neměl ani bod, naštěstí jsme vyhráli 3:2. A první Tornado jsme naopak porážely. Každý zápas je jiný. Hrají se vždycky dva zápasy, pak je den volna, a pak se hraje třetí, což je docela těžké a vysilující.

Pomáhá vám liga, abyste se posouvala dopředu? Cítíte se v průběhu let líp?
Takhle bych to asi neřekla. Trenéři v reprezentaci mi říkali, že je na mě vidět, že jsem se zlepšila, když jsem z české ligy odešla do Ruska. Ze začátku mi to určitě pomohlo, i co se týče té síly. Získala jsem větší sílu na střelu, přihrávky… Ale teď už si ten třetí rok přijdu stejná.

Když přijedete na reprezentaci a vždycky tam vidíte i o deset let mladší holky, řeknete si: Hele, ty jsou dobré, musím přidat?
Jo, když vidím mladší konkurenci, tak si říkám: Sakryš, sice jsem ten starší typ, ale neměla bych to mít na háku. Ona bude za dva roky ještě lepší. Ty mladší se zlepšují a my starší už zůstáváme (směje se). Určitě to takhle vidím. Mám to v hlavě a vždycky si řeknu, že musím víc makat.

Horálková v souboji s rakouskou hráčkou. Autor: Karel Švec, cslh.cz

Horálková v souboji s rakouskou hráčkou. Autor: Karel Švec, cslh.cz

Na mistrovství světa vezete skoro stejný tým jako loni. Můžete tedy prodat zase větší zkušenosti?
Myslím, že jo. Dvakrát jsme už elitní skupinu zažily a víme, jak další týmy hrajou. Určitě bychom tu větší zkušenost mohly ukázat.

Kdyby se vám podařilo zopakovat loňský výsledek, byly byste všechny spokojené, že?
To rozhodně. Hlavně se musíme udržet a bylo by hezké, kdybychom si zahrály ve čtvrtfinále… Klidně i o to třetí místo (směje se). To by bylo pěkné. Moc.

Na obou mistrovstvích světa v Kanadě jste nechyběla, byla jste ale někdy s hokejem i ve Spojených státech?
Byla jsem tam vlastně se Slavií, na turnaji v Bostonu. To už je ale hodně dlouho. Kolik mi mohlo být, tak šestnáct?

Spousta hráček působí za mořem, ale pro vás ostatní musí být pořád zážitek vydat se do Ameriky a zahrát si tam.
Určitě. Je i hezké koukat se po krajině. Půjdeme se v Detroitu podívat na zápas NHL, to bude taky pěkný zážitek. Už jsme takhle byly v Kanadě na Calgary s osmnáctkou, to bylo hezké. I když jsme seděly úplně někde nahoře a musely koukat na televize. Bylo to, jako bychom hrály playstation (směje se).

Na mistrovství jste se vydaly už nějakých devět dní dopředu. To je hodně pozitivní, že?
Jasně. Jednak kvůli aklimatizaci, abychom si všechny zvykly, shodily únavu, časový posun. A je dobré, že můžeme všechny spolu trénovat. Potřebujeme vypilovat přesilovky, a když je můžeme půl hodiny trénovat kompletní, v plných pětkách, hodně nám to pomůže.

Navíc budete na stejném hotelu celou dobu, před startem turnaje se nestěhujete. Jak moc to hráčka vnímá?
Vždycky jsme přejížděly. Budeme na stejném pokoji, nemusíme se nikam balit, věci do autobusu, z autobusu… Ještě jsme vždycky jely třeba tři hodiny autobusem, to je taky unavující. Pak zase do nové kabiny, všichni si vybírají svůj flek. Určitě je lepší, že aspoň na tom hotelu budeme stejně.

Když to shrneme: Zaprvé vás požene motivace zopakovat loňské mistrovství, zadruhé se pomstít Švýcarsku. Hnacích motorů máte dost.
Se Švýcarskem hrajeme hned první zápas. Musíme se na to pořádně kousnout a ukázat jim, že na té kvalifikaci jsme byli lepší my. A ony měly asi trochu víc štěstí.

Zdroj: hokej.cz

Autor: Martin Voltr